Sem vložte podnadpis

neděle 26.5. 2019

Víno, veteráni, stíhačky a františkáni

Ještě mám na jazyku třešňovou chuť červeného vína, před očima se mi míhají obrazy automobilových veteránů i fresek ze starého kláštera a v uších mi burácí řev stíhaček z akrobatické přehlídky na mořem.

Máte pravdu, moc to spolu nesouvisí, přesto všechny tyto události spojuje jeden překrásný májový toskánský víkend.

Začal už vlastně v pátek odpoledne spanilou jízdou starých automobilových veteránů MILLE MIGLIA. Projížděl letos těsně kolem našeho domova, takže jsem s ostatními davy nadšených fanoušků mávala automobilovým dědečkům, kteří se vydali pěkně z ostra na cestu dlouhou 1000 mil napříč Itálií. A byla to opravdová pastva pro oči. V závodě jelo 430 aut pětasedmdesáti různých značek včetně Bugatti, Alfy Romeo, Astonu Martin nebo Mercedesu.

Věděli jste, že závod Mille Miglia vznikl ve městě Brescia na severu Itálie, údajně proto, že Brescia přišla o možnost pořádat italské Grand Prix ve prospěch Monzy? To se místním patriotům samozřejmě nelíbilo, tak jako odpověď založili závod, který měl být dlouhý 1000 mil. První závod se jel v roce 1927 na trase z Brescie do Říma a zpět.

Startovné číní bratru více než 6000 Eur, ovšem zájem o tento závod je enormní. Mille Miglia je zkrátka nabitý emocemi, rychlostí, láskou k tradici a slávě italského automobilového průmyslu.


Sobotní ráno nás zaskočil déšť. Zaskočil, ale neodradil. Měli jsme v plánu trochu se líznout v rámci dnů otevřených vinařství v oblasti Montecarlo. Tedy hlavně já, Ital, co by řidič, ochutnával podstatně méně.

CANTINE APERTE každoročně vítají s otevřenou náručí všechny návštěvníky, zvědavce i milovníky dobrého vinného moku. Vtahují je do útrob svých vinných sklípků a dávají jim ochutnat to nejlepší, co místní vinná réva urodí. 

Déšť nedéšť, nasedli jsme do auta, do kufru přihodili naše nádoby na víno a vyrazili. Je pravda, že místní víno z oblasti Montecarla se nemůže úplně měřit s víny z oblasti Chianti, ale přesto tu najdete uspokojující výběr. Ochutnali jsme místní Trebbiano, Chardonnay, Sauvignon Roussane i Blanc, ale nakonec nám nejvíce zachutnalo Sangiovese s lehkou stopou třešní na jazyku. Silné, rubínově červené Ciliegiolo se nakonec stalo našim vínem, které si odvezeme domů a které si budeme vychutnávat u společných večeří s rodinou a přáteli.

Majitelé vinařství, kde jsme objevili naše domácí víno, jsou ale také pěstiteli oliv a producenti nejlepšího olivového oleje Extra Vergine d´Oliva. Jejich olej pochází z prvního lisování za studena a olivy jsou sbírané ručně. Ochutnali jsme i jejich báječnou pálenku Grappu a na cestu jsme dostali láhev domácího vína ze sušených hroznů Vin Santo.

Mezi magnoliemi, piniemi, jedlemi, duby a vysokými sekvojemi stojí také jejich krásná agrofarma, která každoročně vítá hosty z celého světa. Tráví zde dovolenou, ochutnávají výbornou kuchyni, koštují víno nebo si tady říkají své ANO. Poznat tuto báječnou usedlost byla pro mě opravdu výhra a brzy bude zdobit katalog mého toskánského ubytování. Taková paráda s úžasně vstřícnými  a profesionálními majiteli mi udělala opravdu radost, kterou ráda zprostředkuji i našim hostům.


Letošní květen si s námi i u nás v Toskánsku pohrává a déšť nás zlobí častěji než bychom si přáli. Nedělní ráno nás opět přivítalo těžkými děšTovými mraky, které nevěstily nic dobrého. Nicméně už dopoledne startujeme a vyrážíme do kopců nad městem Pistoia. Stojí zde překrásný klášter, na který se už deset let dívám z auta, kdykoliv jedeme směrem na Florencii, protože dominuje jako obrovská slunečnice celému okolí. A dnes jsme měli možnost si jej prohlédnout z blízka, jelkož pouze tuto neděli byly na mnoha místech v Toskánsku otevřeny a zpřístupněny vily významných toskánských rodin, zahrady, hrady a parky, kam se běžně nedostanete. A já jsem toho hodlala využít.

Klášter je obklopen olivovým hájkem, rozlehlou zahradou a okolním lesem. Pochází už z roku 1414 a po staletí jej obýval řád františkánů. Ti v něm zřídili kromě jiného i špitál pro poutníky. Dnes patří klášter městu Pistoia, která jej využívá k organizaci významných eventů, kocertů, kongresů a svateb.

Při vstupu na centrální nádvoří nás překvapily rodové fresky na zdech, obdivovali jsme krásu jídelního sálu jemuž dominuje freska Poslední večeře, podobná té od Leonarda, zapálili jsme svíčku v kostele sv. Františka, prohlédli si cely mnichů a postupovali do vyšších pater, kde nás překvapila velikost a nobilita nově zrenovovaných sálů, které se mohou v mžiku proměnit na velkou jídelnu nebo dočasnou koncertní síň.

V sále knihovny nás pak čekalo příjemné překvapení - malá ukázka tradiční přípravy čínského jasmínového čaje. Dozvěděla jsem se třeba, že první vodu, kterou přelijete čajové lístky, máte vylít. Čaj se tím "otevře" a zároveň pročistí. 

Ital na to koukal jako na zjevení, on je odkojen kávou a dostat do něj hrnek čaje není jednoduché ani když je nachlazený :-)

Z prohlídky kláštera jsem odjížděla okouzlená a nadšená, že jsem něco podobného mohla vidět. No řekněte, kolikrát v životě máte možnost prozkoumat klášter zevnitř?

Ital se zase těšil na odpoledne, chystali jsme se totiž ještě na jednu podívanou. Ale nejdřív bylo třeba začít myslet na žaludek, což je v Itálii ta úplně nejoblíbenější činnost.

Předpokládala jsem, že zajedeme domů, hodím do hrnce nějakou špagetu a znovu vyrazíme. Ovšem Ital řekl překvapivě NE.

Za pár minut jsme se ocitli před restaurací U Apoštola, u stolu na prosklené verandě s pěkným výhledem do okolí. Ještě jsem ani nedosedla a přistál před námi aperitiv s bublinkama jako pozornost podniku a něco malého k zakousnutí, abychom si zkrátili čekání, než přivezou předkrm.

A předkrm opravdu a doslova přijel - na přístavném stolku na kolečkách a prohýbal se teplými a studenými předkrmy z ryb a mořských potvor. Já tedy nevím, jak vy, ale já tohle tedy miluju. Ke štěstí by mi stačil pouze tento kouzelný stoleček. Ovšem ještě nás čekaly grilované krevety po katalánsku a škaredá ryba, které se říká Sv. Petr z Galileje s grilovanou zeleninou.

No nacpali jsme se, to ano, ale zase ne tolik, abych nemohla skoro mluvit, což se mi v Itálii stává poměrně často. Takže šup, vypít jeden lok silného pressa, bez cukru, aby nám rychle vytrávilo, sedáme do auta a vyrážíme směrem k moři. 

Leteckou akrobatickou přehlídku italské armády jsme si užili u Tyrhenského pobřeží. Zvlášť Ital se rozsvítil jako vánoční stromek, protože tohle byl konečně zážitek pro něj. Mraky zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, slunce začalo pálit a hřát a vrcholné akrobatické výkony letadel byly doprovázeny emotivními a silnými hlasy Andrey Bocelliho a Luciana Pavarottiho.


Na Toskánsku je úžasné, že člověk nemusí nikam daleko jezdit, aby něco nového a krásného viděl, poznal, ochutnal a užíval si život na plno. Doslova na každém kroku vás tady něco okouzlí. Už jsem tady devátý rok a harmonie, krása a dokonalost tohoto malého koutku světa mě nepřestává překvapovat.