Karel Čapek o Toskánsku

 

Jen padej, dešti, vodo nebeská, a ovlaž mé severní srdce, svěží chlade. Neb takto jest mi dobře odpočívati ...

Kdekoliv jsem putoval po této italské zemi, hledal jsem se zvláštní starostlivostí etruské památky; neboť ten etruský národ mne jaksi znepokojuje. Byl to lid zavalitý, tlustých krků a volských pohledů; dělal černé vázy v trochu těžké formové řeči, a divné náhrobky, na nichž odpočívají sochy nebožtíků v jakési slimáčí poloze. Byli to asi velicí kliďasové a dobráci; a mne to zajímá, že na křesťanských náhrobcích se pak vrací ten krátký, tlustokrký typ čtverhranných hlav a zavalitých údů. Tehdy asi byla Toskána zemí smutnou a přísnou jako třeba dnes Sicílie; zato nyní, nuže, sem se všemi slovy, jež praví, že něco je milé, utěšené, vděkuplné, půvabné, rozkošné, spanilé, krásné a líbezné! Burckhardt praví, že Toskána vytvořila ranou renesanci. Já však myslím, že raná renesance vytvořila Toskánu: vzadu modré a zlaté hory, před nimi kopce dělané jen proto, aby na každém byl hrad, zámek či tvrzička, svahy posázené cypřišemi, hájky piniové, hájky dubové, hájky akátové, girlandy révy, šťavnaté a modravé pletence z dílny Robbiů, modré a zelené říčky divé a lahodné: zrovna jak to maloval Fra Angelico, Fra Lippi, Ghirlandajo a Botticelli a Piero di Cosimo a ti všichni ostatní, a věřte mi, že oni dali té zemi tuto lahodnou plnost něžnou a malebnou a učinili z ní obrázkovou knihu, abychom v ní s potěšením, s úsměvem, s jasnýma očima listovali ... až nás zarazí něco jiného, Donatello, Masaccio, tajemná a zasmušilá, přísná a hluboká lidskost. Pak už nemluví kraj, nýbrž člověk.

Karel Čapek, Italské listy

Název TOSCANA je odvozen od latinského výrazu TUSCI - jiného názvu pro Etrusky, první obyvatele Toskánska

 

Krajina připomíná zvlněné moře, na hřbetech oblých pahorků se tyčí k nebi staré cypriše jako temně zelené vykřičníky a mezi nimi probělávají kamenné zdi statků, které připomínají hrady, kralující ze svých kopců údolím ponořeným do modravé mlhy. Po viničních stráních jako by stékala rudá krev a listí oliv se chvěje mihotavým stříbrem...........

 

" Asi není jiného místa na světě, jež by ve stejnou chvíli vykazovalo tak vysokou úroveň civilizace, historie, umění, kultury, architektury a krajiny, tak jako Toskánsko. Kromě toho, proměnlivost toskánské krajiny je tak široká, že sahá od vysokých a ostrých vrcholků apuánských Alp, jež nám dávají bílý sochařský mramor, přes vlídné svahy Chianti – rodiště slavného vína, až po pobřežní pláže, moře a ostrovy.To, co nás nakonec na Toskánsku tak udivuje, je naprostá a stálá harmonie, opomeneme-li přítomnost průmyslových zón, mezi městem a venkovem, mezi scenérií rolnickou a městskou, mezi Člověkem a Přírodou. 

Toskánsko bylo vždy šité na míru člověka; do té míry, že umožnilo osídlení svého území Etrusky a rozvoj své velké a vyspělé civilizace, jež bude vládnout centrální Itálii po mnohá staletí až po příchod civilizace římské, jež byla své předchůdkyni po dlouhou dobu podřízená, natolik, že první vládci starého Říma byli všichni etruskové.

Zde tento národ, pocházející pravděpodobně z Anatolie, našel vyhovující klimatické podmínky, ideální přírodní zdroje a především železo na ostrově Elba. Právě proto, hlavně v pobřežní oblasti, vyvinuli systém opevněných měst, situovaných na vrcholcích kopců, z důvodu obrany proti útočníkům a malárii, jež řádila v bažinatých údolích: Volterra, Vetulonia, Populonia, Roselle, Sovana, Sorano, Saturnia, Tarquinia a ve vnitrozemí Fiesole, Cortona, Arezzo; ta nejdůležitější byla mezi sebou konfederovaná".

 z knihy „Dojmy zToskánska“ od A. Sferlazza , preklad Radim Lichý