Jednoho studeného březnového rána 2011 jsem si omylem na facebooku vytvořila skupinu Češek a Slovenek žijících v Itálii. Vyklubal se z toho jeden z nejhezších omylů, jaký se mi mohl přihodit.

Žiji v Itálii přes čtyři roky a jako správná rodačka a vlastenka jsem se vždy snažila hledat další krajanky v mém okolí, ať už přes známé nebo přes různé sociální sítě. Kontaktů přibývalo, a tak jsem se rozhodla vytvořit si na facebooku podskupinu nazvanou stručně: Italky. Jenže jsem to popletla a na místo podskupiny jsem vytvořila celou skupinu, kam jsem vložila své dosavadní kontakty žijící v Itálii a "odklikla to".

Už po několika dnech si každá z členek přidala do skupiny své další kamarádky a za měsíc už nás bylo několik stovek. Podotýkám, že jde pouze o ženy a dívky. K dnešnímu dni je nás přes tisíc a denně přibývají další.

Nikdy jsem netušila, jaká závislost se z toho vyvine: tolik hromad nevyžehleného prádla a připálených hrnců tuším naši italští partneři v životě neviděli!

Ve skupině to bzučí jako ve včelím úlu každý den od rána do pozdní noci. Řešíme věci vážné i běžné, radíme si navzájem jak naučit děti dvojjazyčnosti, jak bojovat s místní byrokracií, posíláme si odkazy s nabídkami zaměstnání, vyměňujeme si recepty... A zároveň oprašujeme češtinu a slovenštinu.

Některé z nás si po několika letech v Itálii našly i kamarádku v sousedství, o které doposud nevěděly. Pořádáme regionální srazy, v září pak chystáme celoitalský sraz v Toskánsku i s partnery. Bude to takové česko-slovensko-italské setkání a la "bravčo-gnocchi-zelo".

V podstatě jsme jen jedna skupina českých a slovenských dívek a žen, každá se svými radostmi i starostmi, ale podařilo se nám spojit něco, co politici kdysi rozdělili: Česko a Slovensko je tu zase jeden celek.