Člověk dosáhne toho, co od sebe očekává......

 

 

Za všechno může Yvona.....moje praštěná kamarádka z dětství. To podotýkám a mám to zároveň jako alibi, ať se ví, kdo v tom má prsty.

Před pár lety si totiž s rodinou vyrazila na dovolenou do jižní Itálie, do stejného hotelu, kde já jsem kdysi ve středověku působila jako delegátka. Na poslední chvíli ji ještě říkám: „a pozdravuj mi tam recepčního, jmenuje se Antonio“. Podívala se na mě s despektem, zakoulela očima a oslovila mě mým příjmením za svobodna, schválně zkomoleným: „ Pazděrová ...ty máš amanty všude. Na tebe jsem fakt čekala, budu obíhat letovisko a hledat nějakého Antonia“.

Na svou obranu musím podotknout, že jsem spořádaná, naprosto normální a v podstatě konzervativní žena středního věku, jakých jsou tisíce. Navíc jsem byla vdaná a na nějaké amanty jsem neměla ani pomyšlení. Přesto, nebo právě proto, se mi jednoho dne přihodilo, že jsem znovu pocítila touhu roztáhnout křídla a zase jednou letět.

Kamarádka Yvona toho Antonia tenkrát našla, seděl v recepci stejně jako před 12 lety, a pozdravovala ho tak dokonale, že se vrátila domů proměněná a zamilovaná až po uši. Manželka a matka od dvou dětí, prosím pěkně. Nemyslete si, že toto se stává pouze dvacetiletým. Ačkoliv její manželství to tenkrát vydrželo, paradoxně to moje spělo ke svému konci.

 

Každodenní kontakt s tímto neskutečně impulsivním a divokým stvořením na mě ovšem dýchl kouzlo něčeho, co jsem v sobě už dávno potlačila, vůni dálek a cest, touha vrátit se na místa, provoněná mořem a horkým italským sluncem, obdivovat monumenty z dob antiky a znovu na sobě cítit obdivné pohledy žhavých Italů, kteří s tak samozřejmou lehkostí dokáží poplést hlavu. Spoustu let jsem se pohybovala v oblasti cestovního ruchu, takže vyjet do ciziny jako průvodkyně či delegátka za nějakou cestovní kancelář nebyl problém. Z bdělého snění mě ovšem probral letmý pohled do zrcadla. Holka zlatá, je ti 38 a doby, kdy se za tebou i tramvaj obrátila, jsou nenávratně pryč. S touhle figurou se po tobě neotočí ani rozklepaný dědek na kole. Další ťafka pak přišla v podobě faktu, že s angličtinou se domluvíš všude na světě, ale v žádném případě ne v Itálii. Takže pokud tam chceš průvodcovat, je třeba umět italsky.

 

Abych to tedy zkrátila: během roku jsem se naučila italsky, zhubla 17 kg, sršela jsem energií, že mě vlastní dospívající dcera nepoznávala, byla jsem opět krásná a žádoucí a hlavně – na letní sezónu jsem našla práci jako delegátka v Itálii. Po této zkušenosti mi pak přicházely další a další nabídky, kterých jsem hojně využívala. Mé manželství bylo ale v troskách. A věděla jsem, že změna na sebe nedá dlouho čekat. Jsem toho názoru, že když je žena ve vztahu nespokojená, začíná hledat nové impulsy a podněty. A definitivně tak spěje k něčemu novému, co převrátí její život naruby. A pak už jenom záleží na tom, co od života očekává a kolik má sil na to jej změnit. Já jsem na tom byla stejně. Nechtěla jsem se už jenom dívat, jak život kolem ubíhá, chtěla jsem být jeho součástí, chtěla jsem znovu něco prožít, něco cítit, něčím novým ještě být a dokázat hlavně sama sobě, že i ve 40 letech může život znovu začínat.

 

Ačkoliv jsem byla v Itálii už téměř jako doma, toho svého Itala, s kterým už druhým rokem žiji v Toskánsku, jsem paradoxně poznala na netu. Strašný otrava, nedal mi pokoj, dokud jsem mu neodpověděla, a pak me doslova a do pismene ukecal. Tady musím podotknout, že Italové jsou ohromně vytrvalí a když nějakou ženu chtějí, tak ji na 99,99% dostanou. Já jsem jedna z nich.

Výsledkem toho všeho byly nejdřív telefonáty, pak setkání v Itálii či v Česku a postupně se rodící hluboký cit a láska. Naše cesty oběma směry byly čímdál častější a nám bylo jasné, že dřív nebo později bude muset přijít nějaké zásadní rozhodnutí. Vztah na dálku jsme ovšem museli udržet téměř 4 roky! To je celkem zázrak. Mezitím jsem musela vyřešit rozvod, majetkové vyrovnání, dcera odmaturovala a stala se úspěšnou studentkou na univerzitě. Teprve potom jsem si dovolila uvažovat o tom, že bych mohla opustit Českou republiku a odstěhovat se do Itálie na stálo.

A tak jednoho upršeného dne na začátku dubna, poté co jsem opustila svou práci, předala klíče od bytu dceři a jejímu příteli, jsem opouštěla svůj domov s taškou a těžkým kufrem. Po tvářích mi tekly slzy a měla jsem strach. Totam bylo mé sebevědomí a argumenty, že jednám správně. Nepomohlo ani přesvědčování mé dcery, že je dospělá a že všechno zvládne. Copak vaše dítě bude pro vás někdy dospělé?

 

První rok byl velmi težký pro nás pro všechny. Ale myslím, že jsme to zvládli na jedničku. Mé dceři samostatnost velmi prospěla a můj život se obohatil o skvělého člověka, o spoustu nových zážitků a informací. V podstatě každý den mi přináší něco nového, přakvapujícího či ůsměvného.

A neustále se učím – například proniknout do tajů italské kuchyně, což je nezbytná nutnost. Uvařit správně těstoviny, to vůbec není jen tak.

Učím se i jiné věci, třeba větší laskavosti, toleranci a pochopení. Snažím se už neporovnávat všechno s Českou republikou, kde logicky bylo všechno lepší, krásnější a jednodušší. Už jsem se i vzpamatovala z komatu, do kterého jsem upadla po setkání s italskou byrokracií, když jsem si vyřizovala dokumenty. Pomalu si oťukávám okolí a zjišťuji, že zdejší lidé se na mě usmívají, povídají si se mnou a děti mě spontánně chytají za ruku. Zjišťuji, že tu nejsem sama cizinka, haluška z východu, jak nám tady někdy říkají. A světe div se, postupně získávám i kontakty v hotelích a cestovních kancelářích. Ono to vážně funguje. Všechno jde, když někdo hodně chce. Nový život může začít v každém věku, jen se nesmíte bát jej změnit. A láska, ať si říká kdo chce co chce, je ten největší a nejkrásnější dar, který vás může v životě potkat. Proto je třeba o ni trochu bojovat.

Závěrem chci ještě podotknout, že život s Italem, a vubec s cizincem, je jeden velký kompromis. Nemůžete je nedělat a žít spolu šťastně. To se vzájemně vylučuje při střetu dvou tak rozdílných kultur. A tady víc než kde jinde platí – trpělivost přináší růže.

 

© Zuzana Mihulková